EXISTENCIÁLNÍ VALČÍK (František Dryje)
Divadelní představení autora a dramaturga Ondřeje Novotného a režisérky Evy Rysové Šest miliard sluncí uvádí od prosince 2013 pod hlavičkou brněnského souboru D’ EPOG pražská scéna experimentálního studia NoD. Dle autorské anotace odkazuje „název inscenace k hmotnosti donedávna největší černé díry, která se tvůrcům stala symbolem zvětšujících se mezer a děr v lidské paměti“, což koresponduje s avizovaným podtitulem celého projektu „o vyhasínání našich osobních vesmírů inspirovaným Alzheimerovou chorobou“.
Na až podezřele konzervativně pojaté scéně (Anna Solilová) bez přerušení posedává, přechází, šourá se a jednou méně, podruhé více nesouvisle promlouvá skupina pěti mladých herců (Marie Jansová, Paulína Labudová, Jiří Kniha, Ondřej Novotný a nepřehlédnutelný Václav Marhold), kteří v jakýchsi stylizovaných cyklických paralelách přehrávají fragmentární situace a mentální stavy či projevy jedné modelové dvojice starých partnerů – muže a ženy – nacházejících se v různých stadiích Alzheimerovy choroby. Šouravý krok, shrbená postava, třas rukou, blekotavá mluva... atributy důvěrně známé co charakteristiky stáří a demence však důsledně nepůsobí jako karikatura (jak se v prvním plánu nabízí), ale snad i v kontrastu s nekamuflovaným mládím představitelů spíše jako součást sebestylizovaného, antiiluzivního přesahu a širšího konceptu inscenátorů.
Pojetí inscenace je totiž a především žánrově nevyhraněné, nikoli však – a to je podstatné – nevyhraněné koncepčně. Dá se naopak říci, že jde o jakousi původní, ne běžně vídanou vzájemnou modelaci záměru a provedení, tématu a jeho uchopení. Obecně vzato autoři ve své hře tematizují sociální i medicinsko-antropologické aspekty a projevy jedné závažné nevyléčitelné nemoci. Tento specifický fenomén však nezpracovávají na půdorysu jedinečného lidského osudu či příběhu, nebudují svou dramatickou stavbu lineárně psychologicky ani dějově, nýbrž procesuálně a situačně. Literatura a dramatická literatura zvláště jistě zná řadu tradičních zpracování obdobných motivů nemoci, umírání či stáří, ať již tvoří vlastní téma či pozadí obecnější situovanosti děje, prostředí atd. Pokud se přímo Alzheimerovy choroby týče, před časem zaujal i u nás uvedený film Píseň pro Martina (2001) švédského režiséra Stefana Nilssona, jenž téma traktuje s nezbytným severským naturalismem jako psychologické, osudově katarzní drama. Naopak třeba ve francouzském filmu Co kdybychom žili společně (2011, režie Stéphane Robelin) je bolestný problém zákeřné, paměť devastující choroby pojat v komediální nostalgické, až idylické nadsázce, v citlivém kontrapunktu laskavého a černého humoru.
Řekněme, že divadelní inscenace Šest miliard sluncí oba tyto (a další) tradiční dramatické přístupy, resp. jejich fragmenty či momenty kombinuje a slučuje. Přitom organické pojivo ověřených tvůrčích konceptů je tu překvapivě doplněno skrze umělecky vždy podezřelý referenční, až osvětový, edukativní záměr, ideu, jež představením prostupuje zcela nezakrytě, ostentativně a přesto – řekli bychom – nenásilně a ústrojně. „Jak je to možné?“ ptá se divadelní znalec (je-li při své degradující profesi ještě vnímavý), ba i prostý, nepoučený divák.
Snad lze říci, že klíčovým slovem pro charakteristiku zde užitých divadelních postupů a vůbec celkové kompozice tohoto představení je výraz uměřenost. Předznamenejme rovněž, že takzvaný divadelní divák vůbec a divák postmoderní epochy zvláště je už nedohlednou řadu sezón nemilosrdně sycen nikoli snad jednotlivými inovacemi divadelních prostředků a postupů, leč jejich pseudoinovativním nutkavým hromaděním a samoúčelem. Nemine snad jediný opus progresivních českých režisérů (jména si dosaď každý dle svého vkusu), aby z něho divadelní schválnost nečouhala jako ona tisíckrát již vymlácená sláma z bot. Nemluvíme tu o téměř povinné textové a významové dekonstrukci klasických či jen moderních her, násobně sofistikovaném scénickém provedení, o donedávna módních prvcích cool dramatu atd. – mluvíme o jejich nemístném nadužití pohříchu suplujícím elementární funkčnost a významovou korespondenci.
Na první pohled se může zdát, že právě těmito neduhy trpí i Rysové (jistě ne darmo začínala mimo jiné jako asistentka J. A. Pitínského) a Novotného inscenace. Jako by před námi defilovaly nesourodé školní etudy divadelních postupů a modelových konceptualizací: několikanásobný zcizující efekt, kdy herci vystupují z role a navazují přímý kontakt s diváky na bázi komunikačních lapsů a agresivního, ztrapňujícího vtahování do dialogu. Další zcizující komentář jediné autenticky „staré“ herečky (sedmaosmdesátiletá Olga Schmidtová v alternaci s Vierou Pavlíkovou), jež vstupuje do hry zdánlivě bezpříznakovým zpěvem či předčítáním matematicko-fyzikálních údajů, nefalšovaně kabaretní tanečně-zpěvný výstup, bezkontaktní samomluvné a repetitivní monology a repliky herců (div ne jako z Becketta: „Co tady děláme? / Popopopopó... Dnes v radiátoru hlásili, že bude pěkné počasí. / Co tady děláme? / Komunisti. / Jdu se oběsit. / Taková hezká tvářička. / To je debil. / Trafená hus zagágala. / Kolik je hodin? / Kolko ti na ryť hodim. / Dá si někdo ke kafi pudřenky?“ / „Já!“), téměř realistická scénka z oslavy Štědrého dne, kdy nemocí postižený patriarcha nepoznává své děti. Atd. Avšak tato konstruovaná, umělá inscenační koláž-mozaika kupodivu drží pohromadě, představení funguje a do jednotlivých výstupů či jejich fragmentů se nerozpadá. Taková soudržnost nesourodého by po mém soudu nemohla být vyvolána a zaručena oním dominantním, před závorku vytčeným apelativním tématem jako takovým – příklady neúspěšných konceptualizací à la these jistě netřeba uvádět. Zde však působí jiný, subtilnější ferment a organizátor, vtělený ve všeprostupujícím zaujetí autorů i realizátorů hry, v emocionálním, intelektuálním a posléze i v tvůrčím inspirovaném zaujetí právě pro toto a ne jiné téma a jeho širší, sociálně psychologický a psychosociální obsah, jenž se tak prolíná s obsahem a významem intersubjektivním, osobním. Autoři otevřeně přiznávají, že je problematika zákeřné choroby, ničící lidskou psychiku a komunikační vazby, pohlcuje. Neinscenují nějaký vnější, byť jakkoli zajímavý, provokativní či poučný příběh, situaci, literaturu, Shakespeara, drama. Spíš by se dalo říci, že se pokoušejí formulovat a inscenovat životní postoj jako opak domýšlivé divadelní šaržovitosti a (estetické či jiné) manipulace, a tento postoj nese jméno: pokora. Fakt, že Novotný a Rysová se do problematiky Alzeimerovy choroby naplno ponořili, že při koncipování díla provedli rozsáhlé medicínské a téměř sociologické rešerše, se v jeho konečné podobě – kupodivu kladně – projevuje, zhodnocuje. Cítíme, že autoři i protagonisté ve smysl svého výzkumu věří, že hledají odpovědi na otázky, které se jich samých bytostně dotýkají a jež bychom mohli formulovat mimo jiné takto: Jak se člověk může vyrovnat se ztrátou elementární kognitivní funkce? S postupností fatálního rozpadu identity? Může si zachovat důstojnost? Jak může a možná má reflektovat celý problém nejbližší okolí nemocného? Musí být taková reflexe nutně depresivní? Nabízí situace nějaké přijatelné, katarzní vyústění? Atd. Tato základní, žitá empatie dává autorům a realizátorům tvořivou energii a schopnost, aby s oněmi slavně provařenými divadelními prostředky a stereotypy pracovali opravdu funkčně a především uměřeně: vděčný komický motiv „na slovo zapomínajícího dementa“ není zneužit k cynické zábavě, ale užit v přiměřeném odlehčujícím, ba chápavém závanu černého humoru. Naturalistický, „bergmanovský“ či „strindbergovský“ projev vegetativního lidství – například ztráta elementárních hygienických návyků, obscénní mluva atd. jako legitimní příznaky nemoci – je korigován zcizujícím výstupem či komentářem. Nic není dotaženo do konce, svět je v mizejících mezích a unikavých strukturách onoho tak osudového psychického úkazu rozbit, fragmentarizován, a přesto všechno dění před námi probíhá a vypovídá plynule, uvěřitelně a v důsledku nevtíravě – neboť autenticky – apelativně. Ba i na ten sentiment a lehce drásavý patos dojde: představení v závěru organicky graduje, jeho sebe-vědomé poselství se koncentruje v soucitně metaforickém kontrapunktu nepatrnosti vesmírného a lidského, jehož existenciální bezelstnost, bezbrannost a bezmoc vyjadřuje hlas v čase pohlcené, dezorientované ústavní pacientky předčítající dopis:
„Milovaná maminko, ačkoli nevidím tak dobře jako dřív, pokusím se Vám napsat. Doufám, že se máte dobře. Toto je můj první dopis od doby, co jsem sem přijela. V Bulharsku jsou písky opravdu docela zlaté. Vůbec nic mi není. A moc ráda bych odtud odešla a přišla za Vámi. Nic mi není, jen ty oči. Ta záře. Nikdo mě nenavštěvuje. Nic mi není. To písmo na pohlednici je moje. Nevěděla jsem, že i na koně se musí mluvit. Mohla bych klidně jít domů. Potřebuji nové brýle, ale nemám peníze. Mohu přijít domů, prosím? Hříbě mě koplo. Dodnes mě to bolí. A to jsem mohla být mrtvá. Ale nic mi není. Často se koupeme. Proplakala jsem tady spoustu slz, protože se mi stýská po domově. Od chvíle, co jsem tady, mi nepřišla žádná pošta ani nic podobného. Také sem chodí velmi málo návštěv. Zpívala jste mi před spaním. Já takhle nikdy nezazpívala. Nevíte, kolik slz jsem tady proplakala. Nic mi není, jen ty oči. Strašná záře. Můžu přijít domů, prosím? Už budu muset končit, protože mám špatný zrak. Ať Vás Bůh provází.“
A tak bychom divadelní projekt Šest miliard sluncí mohli vnímat a klasifikovat jako zdařilý pokus o různé, intersubjektivní, a tudíž komunikativní varianty sebezpytu. Sebepoznávání, jež probíhá stejně tak po trasách reálné hrozby takzvaného osudu, jakož i cestou možné rekonstrukce niternosti druhého. Nikoli nějaká technická, vnější autorita víry, naděje a lásky – nýbrž pohyblivý, žitý stav (hořké) empatie, smíchu a komunikace. Existenciální valčík.
Fantišek Dryje, Tvar, č.6, 19.3.2014
ČERNÁ DÍRA V HLAVĚ (Klára Fleyberková)
Mladí divadelní tvůrci se většinou snaží popsat realitu, v níž žijí, problémy, které je tíží, anebo se prostě chtějí jen tak vyřádit. Režisérka Eva Rysová si ale s dramaturgem Ondřejem Novotným a skupinou dalších tvůrců stanovila úplně jiný úkol. Společně uchopili téma, které je
mladým lidem značně vzdálené – Alzheimerovu chorobu.
Kdo měl někdy nezáviděníhodnou příležitost potkat se zblízka s Alzheimerovou chorobou, ví, s jakou lehkostí tato nemoc dokáže člověku postupně krást drobné detaily života, až mu ho nakonec ukradne celý. Z inteligentních lidí s přehledem udělá trosky v erárních teplákách. A i když žijeme v 21. století, je jednou z nejobvyklejších příčin úmrtí a stále ji neumíme zastavit. Je však svým způsobem fascinující, protože člověku nedevastuje tělo, ale mysl, kterou mnohdy zavádí do zcela neprozkoumaných zákoutí. I proto je rozhodně inspirativní nejen pro vědce, ale také pro umělce.
Černá díra v hlavě
Režisérku Evu Rysovou k inscenaci Šest miliard Sluncí inspirovala její dřívější práce s hercem postiženým právě touto chorobou. Spolu s dramaturgem Ondřejem Novotným a scénograﾤfkou Annou Solilovou poctivě pročetla množství odborných materiálů, zhlédla řadu dokumentů a navštívila pacienty.Zdálo by se, že tak závažné téma bude nutně vyžadovat poněkud ponuré zpracování. Rysová se ale vydala přesně opačným směrem. Inscenace odkazující svým názvem k hmotnosti největší známé černé díry je koncipovaná jako sled různých situací, které zažívají nemocní i jejich blízcí. V žádném případě však nejde o suché ztvárnění; jednotlivé situace nepostrádají nápad, určitou stylizovanost ani vtip. Volně se přelévají jedna do druhé, takže mezi nimi nevznikají žádné ostré přechody. Přesto se každou chvíli střídá dějiště: ocitáme se v domovech pro nemocné, pak zase v jejich vlastních domovech, jindy ve světě jejich představ a obav. Narativní linka je stejně roztříštěná jako mysl a paměť, válcované Alzheimerovou nemocí. Právě ona roztříštěnost, která je principem inscenace, ji ale paradoxně v poslední třetině trochu dusí. Když se divák zorientuje ve struktuře, další situace se už jen vrší a myšlenky postav se dále dublují. Dokola vlastně ilustrují, co všechno choroba s člověkem udělá. Kdyby se tvůrci některých scének vzdali, možná by představení mělo i v závěru trochu větší spád a nevznikal by poměrně obvyklý dojem nastavovaného konce.
Unikající postavy
Inscenace nestojí pouze na některých výrazných režijních nápadech, jako jsou třeba důmyslné hrátky s kostkami cukru, ale také na hercích. Marie Jansová, Paulína Labudová, Jiří Kniha, Václav Marhold a Ondřej Novotný zprvu sedí mezi diváky a pokoušejí se budovat napětí trochu ohraným několikaminutovým tichem. Rozpačitých reakcí, které jsou zřejmě cílem každé neúnosně protahované pomlky v divadle, se nakonec dočkali, takže se jim postupně podařilo navázat komunikaci s publikem. Mnohem podstatnější než přirozené reagování na diváckou odezvu je však jejich schopnost volně přecházet z postavy do postavy a z emoce do emoce. V jednotlivých scénách si role zlehka předávali a pokaždé je ukázali s jistou odchylkou či proměnou. V množném čísle se tu dá mluvit, protože nikdo z herců nijak nečněl nad své kolegy ani mezi nimi nezapadal. Snad jen čistě fyzické ztvárnění stařečků šlo o něco lépe Václavu Marholdovi, kterému ale práci usnadnila jeho subtilní šlachovitá postava „starého mladíka“. Hereckou skupinku mladé generace doplňovala Olga Schmidtová, která i ve svých osmaosmdesáti letech předvedla nejen svůj běžný diblíkovský projev, ale také zpaměti přeříkala obrovské množství textu s ohromujícími detaily. Rysová na ní názorně předvedla, jak to vypadá, když se paměť i v úctyhodném věku udrží ve formě, a vystavěla tak na jevišti důmyslný mezigenerační kontrast. Ostatně i obsazení mladých herců do hlavních rolí byl dobrý krok. Staří lidé se přece ve vzpomínkách - nebo v jejich záblescích – často vracejí právě do období, kdy jim bylo dvacet či třicet let. Z celé inscenace bylo cítit, že tvůrci opravdu zjistili, jak nemocní lidé přemýšlejí, jak se chovají, jak reagují a co je trápí. Černou díru, která pohlcuje jejich životy, dokázali předvést citlivě a zároveň vtipně, což se právě ve spojitosti s Alzheimerovou chorobou jeví jako nejpřirozenější cesta. Jednak je působivá, protože po každém smíchu divákovi stažený žaludek hlásí, že to vlastně vůbec není vtipné, jen to naprosto odpovídá realitě – tato nemoc snadno vyvolá zábavné situace, nikdy ale zábavně nekončí. Předtím, než náš dědeček skončil v erárních teplákách, také na všechno zvesela odpovídal slovem „vorel“.
Klára Fleyberková, A2, č.5, 26.2.2014
KDYŽ VYHASÍNÁ SLUNCE VĚDOMÍ (Martin Macho Macháček)
Experimentální divadlo D’EPOG se v dalším projektu Šest miliard Sluncí vztahuje k problematice Alzheimerovy choroby. Tento civilizační fenomén soubor zobrazuje jako metaforu mizení životního příběhu, který řídne spolu s postiženou pamětí.
Režisérka Eva Rysová spolu s dramatikem Ondřejem Novotným vytváří obrazovou koláž skupiny lidí uvězněných ve vnitřním i vnějším rozpadu. Každou reprízu zároveň ozvláštňuje setkání s odborníkem, který se problematikou vědomí vždy zabývá z nějakého svébytného úhlu.
Základem pro projekt Ondřeje Novotného a Evy Rysové se stal terénní výzkum v několika zařízeních, kde se realizační tým setkal s klienty postiženými Alzheimerovou chorobou. Po dokončení dokumentární sondy začaly připravovat scénář, který lze shrnout jako surrealistický snář. „Především nás zajímal moment toho, že všechno kolem mozku je tajemné. Nevíme o něm skoro nic. Právě tohle tajemno je základem každé chuti něco umělecky ztvárňovat,“ říká režisérka.
Celá inscenace je vystavěná na tragikomickém paradoxu – několik postav se legračně míjí, ztrácí orientaci a postupně zapomíná, kam chtělo jít a kým byli před pěti minuti. Rysová vytváří ostrý kontrast mezi komikou jejich počínání a tím, jak postupně mizí sami sobě a přicházejí o schopnost sebereflexe. Právě tento střet se stal jednou z hlavních motivací pro přípravu inscenace: „Taky je to velmi silný střet několika situací, kdy nás to nutí ke smíchu a slzy jsou taky přítomné, což má velký divadelní, dramatický potenciál.“ Dodává režisérka při diskuzi.
Celý koncept kombinuje principy diagnostického testu na chorobu a premisy obecné teorie relativity s různými kosmologickými poučkami. Inscenace se v rámci své struktury rozpadá do vzdálených fragmentů. Připomíná to jednu teorii, podle níž se vnímaní někoho padajícího do černé díry výrazně deformuje do nesoustředněných fragmentů skutečnosti. Nevšedním atmoséfrám vykloubených situací dominoval jemný, přesto depresivní kytarový podkres (hudba - Paweł Passini a Daniel Moński).
Různé ataky aktérů směrem k publiku (např. vtipná hra s pamětí, při níž herci povyprávěli poměrně banální příběh s několika málo údaji a pak je loudili z publika) vyvrcholily diskuzí. „Představte si, že celý život jezdíte autem, které nemá žádnou poruchu a není potřeba do něj lít benzín. Nemusíte nic řešit – zkrátka nastartujete a jedete. Dokud auto jede, není žádná potřeba zkoumat, co se s motorem děje.“ Uvedl úhavy o vědomí a jeho možných ztrát host panelu, filosof a teoretik kognitivní problematiky Martin Vraný.
Záhadnou neprojasněnost lidského myšlení i jeho ztrát precizně pointovala jedna z jeho odborných poznámek: „Jsou případy, kdy jsou lidi slepí, ale neví o tom. Sám si vypráví fikci o tom, proč vráží do předmětů, že je pouze nemotorný, ale jinak vidí.“
Martin Macho Macháček, Tyjátr, ČRo Radio Wave, 21.4.2014
JAK BOLÍ ŠEST MILIARD SLUNCÍ? (Jakub Novák)
Na jakém se právě nacházíte patře? Vyjmenujete pozpátku jednotlivé měsíce v roce? Kolik slov začínajících písmenem „k" si za minutu vybavíte? Dokážete si představit, že byste na tyto otázky, jakkoli se mohou zdát samozřejmé, prostě nebyli schopní odpovědět?
Možná si vybavíte momenty z vašeho života, kdy jste se z nějakého důvodu ocitli na místě, které jste nepoznávali, nebo narazili na osobu, která se s vámi vřele pozdravila, ale vy jste nebyli s to si vybavit, odkud tohoto člověka znáte.
O tom, když se tyto stavy stanou dennodenní realitou, stanou se všudypřítomnými a kdy se „černé díry" uvnitř hlavy začnou rozpínat a pohlcovat člověka, je představení Šest miliard Sluncí režisérky Evy Rysové a scénáristy Ondřeje Novotného, uváděné v experimentálním prostoru NoD.
A i když se může zdát na první pohled možná trochu těžkopádné, je ve skutečnosti svým sdělením a formou strašlivě znepokojující, zejména svojí schopností narušit prostor, kde se divák cítí bezpečný.
Chvílemi výstupy působí nedodělaně, o to více však kontrastují s těmi, které se člověku dostávají chtě nechtě pod kůži a ukazují mu křehkost a nestálost vlastní mysli.
Obzvlášť silně začne tento efekt působit ve chvíli, kdy si člověk konečně - a pokud možno bez neustálého zpochybňování - připustí k tělu myšlenku, že ony mnohdy téměř dadaistické výstupy herců, proudy slov beze smyslu, opakovaných někdy téměř do omrzení, jsou vlastně skutečným odrazem oněch „černých děr" nemilosrdně se rozpínajících v lidské mysli. Cesty myšlenek i kdysi neotřesitelných a silných vzpomínek se jejich působením rozpadají a ztrácejí kontinuitu.
A to všechno až do chvíle, kdy je „všechno proti mně", jak také zazní od jednoho z herců. Právě tento okamžik je jedním z těch, které mají sílu vehnat slzy do očí…
K vlastnímu překvapení se i v pokročilejší fázi představení však přesto našli tací, u kterých výstupy vyvolávaly pobavený - nikoli onen hořký, znepokojený - smích. Dobře to ilustruje, jaké zdi si staví mysl „moderního" člověka v konfrontaci s předobrazy vlastního rozpadu a zániku; realita, v níž se necháme zastupovat virtuálními avatary, realita sluníčkových facebookových příspěvků a liků pod nimi nám slouží jako vytoužený přístav osobního bezpečí, v němž se nám nic podobného stát nemůže, protože takové věci jsou od nás daleko a jakoby součástí fiktivního seriálu běžícího jen v televizi; jsou ošklivé, ale osobně se nás netýkají. Zatím. Čísla - a realita, která se za nimi skrývá - jsou ale v tomto směru poměrně nelítostná.
Ke škodě samotného vystoupení bylo bohužel trochu znát, že právě tento odstup místy probleskoval i některými hereckými výstupy. Jakoby se na poslední chvíli snažili účinkující divákům trochu ulehčit. Ke škodě věci.
Materiál v mnoha okamžicích silně eskaloval a diváka bolel, přesto bylo zbytečné tuto těžkost rozbíjet, nebo minimálně oslabovat, protože právě podobné okamžiky toho v sobě nesly tolik, že se prakticky samovolně transformovaly a přecházely ve skutečnou diváckou zkušenost, prvek, kterému se díky vlastnímu vnitřnímu nastavení daří překonávat všednodenní nastavení lidské mysli a určitým způsobem člověka měnit, posilovat - zejména však zlidštit.
Jakmile totiž ztratíme spojení jak se svým začátkem, tak s nevyhnutelně se blížícím koncem, přestaneme být lidmi. Šest miliard Sluncí k nám natahuje ruku, v níž drží ono pomyslné spojení právě s oním koncem a s našimi blízkými, kteří se mu přiblížili na dohled. Nedělá to sice bez chyb, to nepopírám, na druhou stranu však o to lidštěji…
Jakub Novák, aktuálně.cz, Glosář, 1.12.2013
DÁTE SI KE KAFI VZPOMÍNKY? HRA O ALZHEIMERU DĚSÍ AUTENTICITOU (Tomáš Šťástka)
Tvůrci projektu Šest miliard Sluncí v čele s režisérkou Evou Rysovou si vybrali těžké téma. Problematikou Alzheimerovy choroby se proto zabývali opravdu do hloubky, o čemž svědčí jejich "soustředění" přímo v domovech pro takto nemocné.
Název odkazuje k hmotnosti donedávna největší černé díry. A právě pomyslná černá díra v paměti nejlépe charakterizuje důsledky Alzheimerovy choroby.
Na jevišti se za hodinu a půl odehraje série momentů, která ukazuje, jak postupující nemoc dokáže učinit život těžším, jak se v něm pak postižení jen těžko orientují. I přes to, že je tato nemoc spojena se stářím, představí se jen jedna herečka staršího data narození. Volba mladých herců není náhodná, chorobou trpící žijí v minulosti a často si tak i sebe sama představují.
"Jsem jako panenka s dírami v mozku," přiznává se bezelstně Paulína Labudová. "Dá si někdo ke kafi vzpomínky?" ptá se Ondřej Novotný. A když šouravým krokem odchází bůhví kam, zvedne se lačný les rukou.
Výjevy ze života jsou silné, i když dohromady působí jen jako seskládaná sestava scének. Nicméně tady nejde ani tak o divadlo jako spíš o výpověď samotnou. Z dialogů je cítit drtivá opravdovost.
Hra tak skutečně funguje jako varování před nemocí naší doby, jejíž přítomnost si neuvědomujeme, dokud s ní nejsme přímo konfrontováni. Neztrácí na naléhavosti, i když se vlastně nebere tak vážně. A ačkoli se místy hraje trochu na efekt, patří Šest miliard sluncí mezi zajímavé projekty. Ukazuje, že se dá udělat atraktivní kus i z na první pohled tak bizarního tématu.
Tomáš Šťástka, iDNES.CZ, 28.11.2013
ALZHEIMER A KRÁLÍCI (Otto Linhart)
Divadelní projekt Šest miliard sluncí Divadla D’EPOG (který vznikl v koprodukci s experimentálním prostorem Roxy/NoD) zpracovává „divadelně opomíjené“ téma Alzheimerovy choroby. Provádí to nenásilně, nápaditě, s využitím nemála scénických prostředků, které jsou charakteristické pro toto divadelní uskupení. Výsledek tohoto hledání by se však, se vší úctou, dal označit za rozporuplný.
Tvůrčí tandem režisérky Evy Rysové a dramaturga Ondřeje Novotného (rovněž autora scénáře a jednoho z herců) se snaží od konkrétních praktických problémů jednotlivých pacientů postižených zmiňovaným onemocněním vést paralelu dvěma směry. Jedním z nich je směr k astronomické abstrakci na základě fenoménu černé díry, která postupně pohlcuje mentální jistoty od paměti (Šest miliard sluncí byla donedávna hmotnost největší známé černé díry – praví anotace). Druhá paralela směřuje ke stupňující se bezbrannosti a infantilitě, která je v tomto případě vyjádřena odkazy na Alenku v říši divů.
Pět herců na scéně portrétuje postavy stižené Alzheimerem. Nelze však hovořit o pěti životních příbězích, jednotlivé výpovědi mají povětšinou společné atributy, nebo jen doplňují předkládanou mozaiku tvořící celkový divadelní obraz choroby. Činnost pětice na scéně doplňuje ještě sedmaosmdesátiletá herečka Olga Schmidtová ve svatebním závoji – po většinu času usazená v malém pokojově zařízeném koutě u diváků. Za třetí plán pak považuji způsob, jakým D’EPOG v tomto projektu pracuje s diváky. Ať už se jedná o nástup na scénu z hlediště, o počáteční kolektivní rozesmívání publika, nebo o několik, celkem povedených, zcizovacích efektů.
Vyvstává otázka, do jaké míry je Novotného text přesně stanoven a do jaké míry je výsledkem kolektivní improvizace. Počáteční tvrdohlavá setrvačnost u pěti starců a jejich opakující se repliky, které jsou u každého vytržené z kontextu vlastního myšlenkového proudu, nepostrádají humor charakteristický pro tohoto dramatika – V radiátoru říkali, že bude dnes pěkně. Chaos pramenící ze zmatenosti jednotlivých starců je pak zdrojem nemála scén, které v sobě přes svou komičnost nenesou výsměch vůči konkrétní věkové kategorii. Zapomenutý ponorný ohřívač svým zápachem přispívá k diváckému dojmu o zoufalosti zapomínajícího. Pacient s Alzheimerem předává své rodině vánoční dárky, aniž by tušil kdo je kdo a trvá si na své „pravdě“…
Herci zvládají stařecký pohyb, mimiku a gestikulaci nadmíru dobře. Přestože po většinu času nesou prvky karikatury starého člověka, nikdy se nestanou karikaturou úplnou. Mezi těmito pěti herci nikdo řemeslně nepokulhává a s jejich fyzickou specifičností a schopností rychlé proměny je výborně pracováno – ať už se jedná o dvoumetrového Václava Marholda přecházejícího od pesimistického starce k nervóznímu vnukovi, o nečekaně syrového Jiřího Knihu, jazykově bigamní Paulínu Labudovou nebo nekonečně sebejistou Marii Jansovou. Problém spatřuji ve „využití“ sedmaosmdesátileté Olgy Schmidtové. Ta na jednu stranu doslovně zpřítomňuje věk náchylný k Alzheimerově chorobě, na druhou stranu se zdá, jakoby tu byla trochu navíc. Její občasné příspěvky, i přes zápal herečky, přicházejí vniveč. A slečna celkem hlasitě jí napovídající tomu příliš nepomáhá. Předkládaný celkový scénický obraz tak postava staré dámy narušuje. To bohužel vrcholí tragikomickou scénou balancující na hraně trapnosti, během které stará dáma opustí svůj kout a vstoupí mezi pětici herců.
Od druhé třetiny začne kvalita inscenace klesat. To především kvůli tomu, že se dalšími už méně povedenými scénami opakují již zmíněné projevy choroby – a se stupňující se patetičností. Zdá se, jakoby snad po druhé třetině autorům projektu došla tvůrčí energie a najeli jen na setrvačnost počátečních scénických nápadů. Je tu ovšem pravděpodobnější varianta. Z tiskové zprávy se lze dočíst, že inscenaci předcházela roční rešerše důsledků, efektů a konkrétních případů Alzheimerovy choroby. Důvod zbytečného natahování a hluchých míst tedy s jistou pravděpodobností může být způsoben tím, že měli tvůrci až přehršle materiálů a konkrétních případů, kterých se nehodlali vzdát. Objeví se sice ještě pár zajímavých efektů většinou odkazujících na Alenkovskou linii – navíc se zapojením králičích masek. To však nic nemění na tom, že má kvalita inscenace v závěru výrazně sestupnou tendenci.
Snaze o výpověď ztrácející se identity člověka v neúprosném víru Alzheimera značně dopomáhá výprava Anny Solilové. Kostýmy evokující důchodový věk nenechají zapochybovat, že kterýkoli z aktérů může být klientem domova důchodců. Zajímavým doplňkem jsou staré cvičky s trikolorou. Scénografie na první pohled působí až nečekaně konzervativně. Jejím propojením s dalšími místnostmi NoDu je dosahováno požadovaného efektu ve scénách evokujících labyrint, který „přichází“ při nástupu choroby. V případě Šesti miliard sluncí navíc nelze opominout práci s projekcí. Zatímco zapojení živé hudby se může zdát až zbytečné, projekce jsou využity nápaditě – někdy působí až psychedelicky děsivě.
Je třeba ocenit, že tvůrci nezůstávají jen u předkládaných projevů Alzheimerovy choroby, ale díky zcizovacím efektům obracejí pomyslný psychiatrický pohled i na diváky, kteří už u vstupu dostávají do rukou namísto programu papír s Addenbrookským kognitivním testem. Testováni jsou i v průběhu představení, naštěstí kolektivně. S drobnou nadsázkou by se dalo říct, že i samotná kaleidoskopická struktura inscenace může vyvolat v divákovi do určité míry pocit narušení krátkodobé paměti.
Otto Linhart, Divadelní noviny, č.20, 29.11.2013
JAK SE HRAJE O ALZHEIMEROVĚ CHOROBĚ V NODU? (Kateřina Vlčková)
Šest miliard sluncí, která vysvitla poprvé 21. listopadu v NoDu, se tématem Alzheimerovy choroby, úzce spojené se stárnutím, zařadili do současného trendu, který se, nejen na divadle (např. dramaturgie roku 2013 v divadle Alfred ve dvoře), ale i v hudbě, ve filmu a ve výtvarném umění snaží toto období lidského života reflektovat. Název inscenace neodkazuje k vážnému onemocnění mozku přímo, za šesti miliardami sluncí se skrývá vesmírná černá díra, kterou autoři přirovnávají k dírám v paměti pacientů s tímto onemocněním.
Tvůrci inscenace mají hned několik es v rukávu. Skupinu šikovných mladých herců, kteří bez problémů zahrají starce v ústavu pro nemocné Alzheimerovou chorobou s pohledy zahleděnými do neurčita, třesoucíma se rukama, zastřeným hlasem i obtížnou chůzí. Mají také scénografii, která chladný industriální prostor NoDu dokáže proměnit v útulný pokoj plný tepla a světla. V levém předním rohu mají hudebníky doprovázející představení živou hudbou, ve druhém rohu stařenku, která si čte v koutku, „který na stáří hledala“. Tato dáma je jedinou aktérkou představení, která svým věkem spadá do skupiny, jež je nemocí postižena nejvíce. Dění na scéně sleduje ze svého křesla, občas ho doplňuje svými komentáři do mikrofonu a objeví se i v několika scénách.
Co tedy Šesti miliardám sluncí ubírá jejich záři? Nejsou to pouze zanedbatelné mraky na vesmírné obloze, ale zásadní dramaturgické a režijní otázky. Je potřeba se ptát, pro koho konkrétně se o Alzheimerově nemoci hraje. Lidé, kteří mají v rodině někoho, kdo touto nemocí trpí, se rozhodně nepohrnou do divadla podívat se na nejčastější projevy této vážné nemoci. Přesně ty totiž představení ukazuje - jednotlivé scény se věnují ztrátě krátkodobé paměti, dezorientaci v prostoru, zapomínání jmen i tváří blízkých lidí, ztrátě logických souvislostí při vyjadřování, ztrátě pojmu o čase, halucinacím a mnoha dalším nepříjemným situacím. Scény jsou prokládány zdařilými střihy, v nichž herci z představení „vystoupí“ a seznamují diváky s jednoduchými a hravými paměťovými testy, jakými je možné si vyzkoušet, zda se u vás v hlavě nezabydlel pan Alzheimer. Je to milé a logické doplnění k testu na Alzheimerovu chorobu, který každý divák dostane spolu s lístkem na představení. Tyto prostřihy jsou řešeny originálně po pohybové, světelné i textové stránce. Například jeden z těchto „výstupů ze hry“ končí tak, že se herec, který k divákům promlouval sám za sebe jako mladý muž, ztrácí ve slovních spojeních stejně jako nemocný.
Z představení je znát, že měli inscenátoři za svůj roční výzkum velmi mnoho „materiálu“, ze kterého bylo zajisté těžké vybírat. Náročnost této volby se odráží především v závěru představení. Konec může nastat v podstatě za jakoukoli scénou, protože představení (zcela vědomě) nenese žádný souvislý příběh, jenž by byl potřeba ukončit. Nakonec tento problém řeší náhlé zhasnutí světel za jednou herecky působivou scénou, která se formálně nenápaditě vrátila k jednomu z příběhů ze začátku představení, což nebylo vůbec nutné.
Pokud tedy vezmeme v úvahu, že na představení zřejmě s radostí a nadšením nezavítají lidé, kteří se s Alzheimerovou nemocí setkali nebo setkávají ve svém okolí, komu je tedy určena? Zřejmě převážně mladému publiku, které do experimentální scény NoDu chodí. U této odpovědi je ale třeba mít na paměti (především u představení o paměti), že tito lidé mají prarodiče, a pokud je každý pátý člověk nad osmdesát let postižen touto nemocí, i oni se zřejmě ve svém okolí s některým z těchto nemocných potkali, a pokud ne ve své rodině, tak v rodině svých partnerů či přátel. Krátké scény prezentující nejznámější příznaky této choroby nejsou spojeny ničím „hlubším“, pokud tedy za hlubší rozměr nebudeme považovat pár textových a vizuálních odkazů na vesmír a hvězdy. Představení tak bohužel sklouzává k „edukativnímu“ typu divadla, což je s takto šikovnými herci, zdařilou scénografií a propracovanými kostýmy i účesy veliká škoda.
Kateřina Vlčková, kulturissimo.cz, 25.11.2013
