Cesty/Poutě II.

/dívej se do tmy, je tak barevná/

31. prosince 1994 –Václav Ryčl se vydává na cestu po ledě hostivařské nádrže až do míst, kde je krusta nejtenčí. Z cesty se nevrátil. V dubnu 1995 se Karel Šebek vydává na pouť až do míst, kde tma je barevná. Z pouti se dosud nevrátil.

Představení Cesty/Poutě II. je věnováno všem pacientům, básníkům, námořníkům, milencům i cestovatelům pro zábavu, kteří se snaží někam dojít. S trampským songem na rtech, s pomerančem na cestu od mámy, s doutnajícím kalumetem v dlani. S matnou představou o tom, že za zdí cely je zahrada, že koupel přináší očistu.

Inscenace inspirovaná básněmi Václava Ryčla, Karla Šebka a dalších vznikala v roce 2012 mimo jiné na cestě mezi Budapeští, Brnem a Rigou, na sedadlech vínového favorita a v prachu raketového sila.

Účinkují: Ondřej Novotný, Petr Míka a Tomáš Soldán.

Mnoho podob ponorkové nemoci (Otto Linhart)

Druhá část projektu, tedy Cesty/Poutě II, je oproti první zaměřená primárně na účastníky výpravy. Poutníkem v tomto případě není každý jedinec sám za sebe, ale persóna, která během putování vzniká ze vzájemného složení jednotlivých cestovatelů a to včetně jednotlivých neuróz, odlišností a životních přístupů. Během každé dlouhé cesty, kterou podníká více lidí společně, se mění poutníci nejen vzhledem k cestě samotné, ale především ve vztahu jednoho ke druhému.

Oproti jiným projektům Divadla D'EPOG se jedná o čistě maskulinní záležitost. Divák má možnost sledovat tři mužské postavy (Ondřej Novotný, Petr Míka, Tomáš Soldán) ve stavu, kdy už ponorková nemoc překročila veškeré možné hranice a všichni tři jsou již v pozměněném stavu vědomí. Ženský element tu neexistuje. Samotná inscenace začíná už tím, že si jediný oblečený muž prohlíží playboy a kroutí nad ním hlavou. Skutečnost, že se jedná o tři muže v pokročilé fázi ponorkové nemoci, vede k jednotlivým konfliktům, které jsou většinou založené na spiknutí dvou mužů proti třetímu. Zabavení sekery jakožto zbraně a předmětu, k němuž se dá přilnout jako k jistotě, se rovná kastraci. Tvůrci pracují s částečnou nahotou a se snahou se s ní buď smířit, nebo ji zakrýt. Je tu zřetelně vidět, kterak se z jednání postav vytrácí pud sebezáchovy.

Inscenace je napůl nonverbální. Texty, které se objevují jsou inspirovány poezií Václava Ryčla (autor dobrovolně zesnulý) a Karla Šebka (autor za života nesmrtelný). Oba tito básníci se obraceli hluboko do sebe, kde nacházeli neznámé končiny, které je diametrálně odlišily od zbytku populace.

Intelektualismus je zde scénicky realizovaný přes zapalování jedné cigarety za druhou, kvůli čemuž se ostatní postavy dusí. Kytara, kdysi prostředek dobré nálady, přestává být hudebním nástrojem a stává se štítem. To vše a ještě mnoho dalšího se stupňuje, dokud nezačnou ožívat samotné předměty a vojenská celta se nepromění v další bytost. Divák je svědkem razantního sestupu do čím dál hlubšího a děsivějšího podvědomí tří lidí najednou, přičemž je každý z nich závislý na něčem jiném.

Kontakt s divákem v případě této inscenace není takový, jako v první části Cest/Poutí. Na diváka je pohlíženo jako na cizince, nebo spíš jako na zapomenutý exemplář. Bodové světlo obrací postava do hlediště. Účinkující nešeří scénami explictiního násilí včetně létajících seker. Herectví všech tří nemá nedostatků. Drobné technické selhání je brané do hry, aniž by bylo ublíženo celku. Závěru neškodí ani velmi důsledné využití orientálně-expresivních masek.

Otto Linhart - Divadelní noviny, 5. 10. 2012