Nekompromisní a aktivizující D'EPOG (Irena Janíková)
Osmá hodina večerní, vylidněný plavecký stadion a hrstka lidí postávajících kolem. Sympatická slečna s růžovými vlasy nás uvádí na tribunu se slovy:prvních pět míst v každé řadě raději ne, pro vaše vlastní bezpečí. A ukazuje nám, kam si máme sednout. Dodává, že vzhledem ke špatné klimatizaci si inscenaci užijeme více, pokud si sundáme boty. Potěší mě, že to, co mi bylo tak trošku hloupé, mám oficiálně dovoleno. Jsem rozpačitá i napnutá. Rozhlížím se kolem, když v tom moji pozornost zaujme postava na druhé straně bazénu. Stojí venku za sklem a snaží se dostat dovnitř. Tak začíná inscenace Ninivea brněnského divadla D'EPOG, které se stalo objevem roku 2011 festivalu ...příští vlna/next wave...
Divadlo D'EPOG založili na jaře roku 2010 absolventi Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Jak uvádí růžovlasá „uvaděčka" alias režisérka inscenace Ninivea Lucia Repašská, divadlo bylo založeno s cílem vybudovat v Brně novou platformu, která prozatím na kulturní scéně města chyběla. Zároveň toto rozhodnutí podpořila touha vytvářet nezávislé umění bez duševní prostituce a kompromisů. Mezi zakládající členy patří (vedle už zmíněné L. Repašské) Eva Rysová, Julie Goetzová, Petr Maška, Ondřej Novotný a Tomáš Soldán.
Jeden ze základních konceptů, které D'EPOG využívá, je „dramaturgie prostoru". Inscenace vychází z místa a do něj se zase vrací. Ideálem, ke kterému se při zkoušení snaží dojít, je jednoduše řečeno výjimečný herec ve výjimečném prostoru. A tak ožívají nedivadelní prostory Brna, jako například renesanční sklep, jeskyně či právě rekonstruovaný kostel plný prachu, cihel a lešení.
Při tvorbě inscenací je výsledný tvar budovaný formou montáže. Toto divadelní seskupení využívá postdramatického principu dekompozice a inspiruje se Artaudem, Brookem a jinými. Jednotlivé složky inscenace jsou autonomní, a tak zrovnoprávňují diváka – je na něm, jak složky propojí a jak interpretuje inscenaci jako celek. Cílem je přinést divákovi něco neočekávaného, a tak aktivizovat jeho svobodu. Inscenace má být pro diváka výzvou, nikoli průměrným uměním receptivně přijatelným. To je podle režisérky ta nejhorší možná varianta.
Inscenace Ninivea je součástí výzkumu zaměřeného na vztah prostoru a percepce. První sezonu vznikla po šesti měsících intenzivního tréninku inscenace Di_sein uváděná v hale bývalé továrny. Prostoru o rozloze větší než šest set metrů čtverečních vdechlo život pouze deset herců. Diváci seděli uprostřed místnosti a inscenace se odehrávala všude kolem. Bylo tedy jasné, že nikdo neuvidí všechno. Záleželo na každém jednotlivci, zda vstane ze židle, aby viděl, co se děje na druhé straně, zůstane pasivní či dokonce v průběhu odejde. I s tím členové D'EPOG počítají.
Frustrovaná z hygieny
Druhá sezona byla zaměřena na sledování tzv. „dramaturgie herce". Inscenace Ninivea tedy vychází z herecké tvořivosti, která má jako předchozí projekt též základ v náročném psychofyzickém tréninku. Tématy inscenace jsou tabu, intimita a hygiena. Tato témata ovlivnila výběr prostoru – plavecký stadion odkazuje na hygienu a očistu znázorněnou vodou a zároveň má vylidněný prostor veřejného charakteru upevňovat pocit intimity a niternosti mezi přítomnými. I tato inscenace se snaží o aktivizaci diváka – herec vstupuje do jeho prostoru, inscenace se neodehrává kdesi bokem na jevišti, nikdo z diváků není „v bezpečí".
Diváci tedy sedí na tribuně a herci prochází mezi nimi. Nevyužívají však žádný způsobem samotného bazénu. Za úvahu stojí, proč zvolené místo nevyužili více. Proč neskákali do vody, nehráli na vodě či proč do vody nemohli na závěr skočit samotní diváci. Domnívám se, že daný prostor poskytoval více možností, které nebyly využity. Jak říká režisérka, snahou D'EPOG není mít inscenace časově a místně přenosné, jde jim o tady a teď. Tato snaha však, co se místa týče, naplněna nebyla. Žádnou větší provázanost s tímto konkrétním prostorem, která by se nedala přenést na jiný bazén či třeba fotbalové hřiště, jsem nevnímala.
Samotný název inscenace též propojuje zvolená témata – odkazem na biblické město Ninive a na Niveu, symbol čistoty. Záměr inscenace přibližuje tisková zpráva divadla: Ninivea pojednává o čistotě v její fyzickém i duchovním aspektu. Vize městečka Ninive s panoptikem jeho obyvatelů exponuje motivy očišťování společnosti od jednotlivce, těla od špíny i duše od hříchu. Inscenace tak nabývá ambice stát se sondou do pohnutek vedoucích k činění zla i schopnosti sebekritiky. Inscenace tedy přibližuje variace na zlo v každém z nás. Vidíme jednotlivé postavy konat hříchy a pak snahu se z nich očistit, vnímáme různé výmluvy, proč za své hříchy nemohou a slyšíme pokrytecké výroky o společnosti.
Postavou snažící se dostat na začátku inscenace dovnitř je prorok Jonáš. Jeho úkolem je varovat obyvatelstvo, že jejich město bude zničeno. Pokud nezmění své hříšné chování. Většinu času má však problém být místní společností vůbec přijat. Jeho postava poukazuje na lidmi subjektivně vnímanou nečistotu cizinců a neznámých osob. Předsudky proti všemu, co není jako my, jako to, co známe. Další postavou je Krysař, který se snaží vyčistit město od krys (tedy metaforicky i od lidí), je jakousi loutkou v rukou představených města, postava schovávající alibisticky své hříšné činy za rozkazy druhých. Dále je na scéně postava cizinky mluvící francouzsky (Já za nic nemůžu, chci zapadnout, musím se tedy přizpůsobit. Není má chyba, že jsem hříšná.), představený města, mravokárce Žid (Opravdu je Žid tím, kdo je huben? Nebo je tím, kdo hubí druhé?) a dívka „oblečená" v obvaze, která postupně odhaluje krvavé skvrny na intimních místech. V touze žít v absolutní čistotě se nakonec vyhubí všichni navzájem. Aneb čistota přechází v čistku.
Inscenace klade na diváka nemalé nároky. Z motta uvedeného na pozvánce divák tuší, že tématem je hřích. Neobvyklé prostředí mu evokuje něčeho netradičního. Tím však náznaky končí. Z ničeho nic je součástí představení, herci jsou nečekaně blízko, cítí jejich dech a vidí jejich stékající pot. Herci jsou oblečeni do nezvyklých kostýmů, např. z igelitu či pytle na brambory, a v ruce třímají ještě prapodivnější rekvizity – kříž se zabaleným Ježíšem a spoustou vidliček, fén či přenosné umyvadlo.
Za sebe mohu říct, že záměr vyvést diváka ze zažitého konceptu divadelního představení se určitě naplnil. Možná až moc nepříjemně. Princip dekompozice a požadavek na diváka spojit si jednotlivé části podle své vlastní interpretace jsem odhalila až po skončení, v průběhu inscenace jsem tedy byla většinu času frustrována tím, že mi uniká dějová linka a že by snad bylo lepší jít domů, protože v půlce představení už to přece nedoženu. Motivy hygieny, hříchu a očisty byly díky použitým sdělovacím prostředkům zcela zřejmé, jejich hlubší význam a konkrétní záměr však jakoby unikal mezi prsty.
Myšlenka divadla D'EPOG dělat věci nadprůměrně, nechat část zodpovědnosti též na divákovi a zapojit ho do procesu se mi velmi líbí. Myslím si ale, že pro většinu je taková inscenace moc velkým soustem. Chápu, že režisérka nechce dělat kompromisy, otázkou však je, zda si vlastně sama neprotiřečí. Protože takovým přístupem si zavře cestu k těm, kteří by aktivizovat potřebovali nejvíce – k většinové mase, ke konzumní společnosti. Oslovuje tedy jen ty, kteří už se sami takovému umění otevřeli. Na druhou stranu – je vůbec možné většinovou populaci oslovit? Ale to je na delší diskusi, kterou nechávám na každém z vás.
Pro běžného diváka by bylo schůdnější, kdyby dopředu chápal, které základní koncepty divadlo D'EPOG zastává. Pak by totiž byl schopen si inscenaci více užít, více si zfní odnést, jít více do hloubky a tím tak naplnit vytyčený záměr diváka aktivizovat a přinést mu nové podněty k zamyšlení. Přesto je divadlo D'EPOG pro kulturní svět přínosem, zaplňuje „díru na trhu" a své diváky si určitě najde. Na závěr mi nezbývá než dodat, že 30.5. – 3.6.2012 pořádá v Brně D'EPOG festival DEPO G'EST, kde bude možnost zhlédnout zmíněné inscenace i další a udělat si svůj vlastní názor.
Irena Janíková, Divadelní noviny 16.5.2012
God will get you all, bitches! (Tomáš Kubart)
Když Kristus oral křížem povrch Via Dolorosa, aby vykvetl Jeruzalém, starý žid mu plivl do obličeje. „Ty prý budeš žít věčně?" zeptal se. „Jasně. A ty tady na mě počkáš," odvětil Kristus Ahasverovi. Linie Jonášova a Krysařova poslání se v inscenaci proplétají do fraktálových copů, propojených s přítomností skrytého (Ninive) i odkrytého (opět Ninive).
D´Epog prošlo v artaudovské režii obratné Lucie Repašské starobylým Ninive a saským Hammeln, aby za ligotavého dorážení blesků nad lužáneckým bazénem otevřelo kufr cestovatele, který se světem plahočil opravdu dlouho. Ahasver vytahuje v záblescích modrého světla z koženého zavazadla stovky artefaktů, o každém utrousí poznámku a přeskakuje od jednoho k druhému. Během jeho vyprávění se chvíli chápavě a nervózně uculujeme, abychom v závěru pochopili, že na cestách skutečně dokázal ztratit sám sebe.
Lightdesign blesků nad Lužánkami sváděl k představě, že Jonášova velryba spadne z nebe jako žáby nebo ryby z Lo! Obraz ryb zapichuje do kůže příslovečnou jehlu mořské inspirace, kterou kůží protahuje pomocí šlachy plné sazí, jak bylo zvykem u Inuitů, kteří by ostatně bez velryb nepřežili.
Vedle sebe zde stojí dva symbiotické principy: potenciál nového začátku (Krysař) a indiferentního základu, který umožňuje jak tento nový začátek, tak naprostou zkázu. Příchod Jonáše (velryba je vyvržena vodami klidného a hlídaného bazénu) je příslibem nové hlíny, z níž může vyklíčit jak obilí, tak rulík. Může z ní vzejít jak nemoc, tak lék. Lidská společnost, stižená morem, mění strukturu i hodnoty.
Zahradník našel mrtvého Artauda s botou v ruce. Mrtvému Artaudovi se podařilo se mu vymanit se z dychotomie lidské existence ‒ pohrdal pohlavním stykem, neboť nechápal, a nechtěl pochopit, jak mohl vzniknout kopulací dvou zpocených těl. Proto si vymyslel Artauda, který byl svým vlastním otcem i matkou. Hermetický ideál androgyna, který již není stižený morem.
Nemoc vzlíná inscenací coby výzva ke změně. Krysař, který roku 1284 odvedl z Hammeln sto třicet dívek a chlapců neznámo kam, přináší v inscenační variaci výzvu k proměně do světa, který své hrdiny pohlcuje velrybami boží bázně.
Zdeněk Polák, i přes své znamenité schopnosti, neupadal do cyklické onanie, každý moment dokázal podle potřeby zlehčit či zpřesnit. Stejně neochvějný byl výkon Julie Goetzové. A proč herci „nevyužili" bazén? Přátelé, dovedete si představit, že by se Jonáš a Ninivští vrhali do moře, které pro ně představovalo hrozbu moru, zkázy, psychické poruchy?
Jak to u starověkých měst bývá, byla Ninive důrazně předpovídána zkáza, podobně jako Akkadu. Patronkou města byla bohyně války a lásky (bezuzdého sexu) Ištar, sebevědomá, krásná, rozmazlená. Když se jí něco nelíbilo, stvořila hordy podsvětních démonů, nebo si šla stěžovat tatínkovi. Paul Emile Botta zoral celý Irák, aby město nalezl. Přitom ho měl celou dobu před sebou. Layard zjistil, že se Botta spletl (objevil místo Ninive Dur Sarukkin), a teprve po odkrytí jeho nedokončených výkopů se asyrská chlouba znovu objevila lidským zrakům. Možná i my máme své Ninive stále před sebou. Ale možná jsme z něj již dávno odešli... Do jiného...
Bůh nás stejně všechny dostane. Podobně jako u inuitského tetování zanechá šlacha této inscenace pod kůží výraznou stopu. Navždy.
Tomáš Kubart, RozRazil Online 12.6. 2012
130 let Mahenky a drama v bazénu (Jiří Hloušek)
Zatímco Mahenovo divadlo slavilo 130 let své nepřetržité činnosti řadou akcí včetně herců v dobových kostýmech, mladí divadelníci se pustili do experimentu.
Režisérka Lucia Repašská neuznává kompromisy, a tak s dalšími studenti a absolventi JAMU založili před dvěma lety divadlo vlastní. Nazvali jej D'EPOG. Zatím poslední inscenaci nazvanou Ninivea v režii Repašské měli Brňané možnost zhlédnout v pondělí 12. a v pátek 16. listopadu v plaveckém bazénu za Lužánkami. „Dělám výzkum publika a zaměřuji se na to, jak prostor utváří to, co divák vnímá," vysvětlila režisérka neobvyklé kulisy.
Představení začínající v devět hodin, tedy po zavírací době pro plavce, se odehrávalo na divácké tribuně. „Po příchodu na tribunu se divák ocitne v hledišti. Očekává tedy, že scénou bude plocha bazénu. V inscenaci Ninivea je vše jinak. Jeviště neexistuje, je tu pouze hlediště. Herec proniká do zóny diváka a prostoru hlediště. Žádný z diváků tak nevidí to, co ostatní," popsala režisérka.
Název inscenace je slovní hříčkou, která odkazuje k biblickému městu Ninive a mýdlu značky Nivea, tedy motivům čistky a očisty. Inscenaci zkoušelo šest herců sedm měsíců. „Chci zaručit kvalitu. Projekt je de facto laboratoří pro můj praktický doktorandský výzkum. Na začátku se přihlásilo 26 lidí, po dvou letech jich zbylo pět. Potřebovala jsem si najít stálý soubor, se kterým můžu pracovat," vysvětlila Repašská. Neobvyklé představení v třiceti stupních Celsia, při kterém je dovoleno zout si boty, si Brňané za Lužánkami budou moci znovu užít 10. a 12. prosince.
Jiří Hloušek, 5+2 dny 22.11.2012
Ninivea (Markéta Břundová)
Nejdříve pár slov k samotnému divadlu. Za svou zatím poměrně krátkou existenci mě stihlo fascinovat jako málokteré brněnské či pražské divadlo. Složení herců vždy mnohé vypovídá o charakteru divadla, pokud známe typ herectví toho kterého herce. V kontextu s touto informací je třeba být jako divák připraven na vše. Zvenku se členové tohoto divadla, ať stálí, nebo hostující, zdají jako extrémně nesourodá skupina individualistů s velice bystrýma očima, od kterých byste čekali téměř cokoli, jen ne kooperaci a až téměř fyzické splynutí v jeden celek. Po zhlédnutí několika představení D´EPOGu vám bude zcela jasné, jak moc jste se mýlili. D´EPOG pracuje velmi se slovem a pohybem, ale způsobem, jaký jsem ještě nikde jinde neviděla. Všechny konkrétní příklady uvedu na následujícím rozboru hry Ninivea.
D´EPOG nikdy neuvidíte na jevišti – jaká nuda! Plavecký bazén, bar, fontána před HF JAMU, budova bývalé továrny, špilberské kasematy. Není to jen váš pocit, že divadlo diváky láká na absolutně šílená místa, která vykazují mnohdy určitou dávku nepohodlí, což podle mého názoru k jejich představením patří. Za prvé proto, že diváci jsou na tom zcela stejně, jako herci, kteří jsou často navlečení do neskutečných oděvů, lijících po sobě čaj, nosících umyvadlo a podobně a za druhé proto, že si mnohem více uvědomíte, že vás inscenace zaujala, když vcházíte na bazén s bolavým břichem a se slovy „Tý vole tady je vedro!", načež si na to břicho a vedro opět vzpomenete až po skončení inscenace, což se právě stalo mně.
Dalším zcela pravidelným jevem inscenací D´EPOGu je fakt, že nemáte ABSOLUTNĚ šanci z názvu či podnázvů hry pochopit předem, alespoň zhruba, o co půjde. Kvak a Žbluňk jsou kamarádi, aneb příběh dvou žabáků; Maryša, nešťastná žena, vražedkyně; Hamlet, šílený princ Dánský; Ucho, hra o komunistickém odposlechu... Ninivea, Variace na zlo, preludování o čistotě, přeludování o čistkách. Netřeba nic dodávat. A když i přesto z názvu pochopíte, o co půjde, pak záhy zjistíte, že o to ve skutečnosti v představení až tak úplně nejde a při druhé, třetí navštívené inscenace D´EPOGu už nic nečekáte a necháte se prostě vést. Tím si divadlo D´EPOG zajistilo naprosto jedinečný statut. A sice statut divadla, kam se jdou diváci skutečně, doopravdy nechat překvapit, co překvapit, šokovat a fascinovat tím, co tam uvidí. A pokud dokážou skutečně dojít k takovému uvolnění, k jakému D´EPOG vybízí, získají neopakovatelný, zcela výjimečný zážitek.
A nyní přistupme k samotné inscenaci Ninivea. Je to naprosto dokonalá ukázka všeho, co lze o divadlu D´EPOG říci. Její režie se ujala Lucia Repašská, kterou, stejně jako Evu Rysovou považuji osobně za jednu z nejprogresivnějších inovativních režisérek vůbec. Něco jako Jackson Pollock v malířství – najděme v našem oboru ještě další rozměr. Jak jsem již výše psala, inscenace se odehrává na plaveckém bazéně, konkrétně na bazéně za Lužánkami. Při vstupu si uvědomíte, že je tam ale neskutečné vedro, načež vás sama režisérka přivítá a ujistí, že je lepší sundat si boty. To proto, abyste se cítili uvolněněji. Ti nejuvolněnější z diváků se nebáli svléci do spodního prádla, což v těch ostatních nevyvolalo pohoršení, nýbrž pochechtávání a úsměvy. A je to, jsme naladěni na vlnu D´EPOGU, připraveni přijímat, co nám bez bryndáčku naservírují.
Celá hra začíná tím, že naproti nám divákům začala do plexiskla bušit jakási drobná barevná postavička. Ve velké hale plaveckého bazénu se bušení hodně rozléhá. Je to účinnější, než znělka, zhasnutí světel, či přeběhnutí herce s cedulí „začínáme" před sedadly. Pak se ze všech stran začnou objevovat herci. Vidíme Zdeňka Poláka, navlečeného do snad hedvábného župánku a boa, s relaxační hůlkou zapíchnutou ve vlasech, bílým obličejem, nalepovacími řasami a rudými rty. Svítí po nás baterkou s úzkým červeným proužkem světla, díky němuž vidíme, odkud vylézají ostatní postavy. Hovoří a slova prokládá tím častým „neotáčejte se", což řekne s takovou půvabnou rozhodností, že nemůžete neuposlechnout. Objevuje se Radim Brychta, v němž okamžitě poznáme Žida. Černý kabát zadkem dopředu, brýlečky, dva copánky visící podél obličeje zpod černého... Těžko říct co to je. Chlupatá hučka. V rukou drží kříž s Ježíšem, ovázaným obinadlem a s červeným krvavým flekem v oblasti genitálií, k vodorovnému dřevu jsou připevněné vidličky, jejichž ostny výhružně trčí k nebi. Bůhví co tím chtěl Ježíš Bohu říct. Brychta působí až nechutně, jako kdyby pod oním kabátem hnil zaživa. (Brzy jsem pochopila, že to je velmi trefná asociace.) Dále se objevuje Veronika Fejfarová, obalená průsvitnou balicí fólií. Trhanými pohyby sestupuje po schůdcích, až dojde k velké sukni z umělohmotných květin a navleče se do ní. Je krásná a nic neudělá zadarmo. Do úst jí za každý počin musíte předem vložit minci. Z kontextu lze brzy pochopit, že se jedná o krysaře. „Není vítaná, ale je trpěná." Zpod nás vyběhne krysím pohybem Julie Goetzová (do té chvíle seděla pod námi, zabalená do pytle), která se rozhovoří o tom, že věznění a mučení vlastně není až tak hrozná věc a že je to stejně fuk, „protože ji tak jako tak pověsej,". Na sobě má onen pytel a spoustu šperků, absolutně nekorespondujících s tím pytlem. Čímsi to smrdí. Proč vypadá, jakoby týden nejedla a přitom je obalená zlatem? Dále se objevuje Markéta Švábová s obdobnou hučkou, jakou má Radim Brychta, jen bílou. Ruce a hlavu má omotané obvazy a přes to šedý oblek. V rukou drží vidličky, které vlastně používá místo prstů. Od začátku jsem si kladla otázku, co asi schovává pod těmi obvazy. Poslední postavu ztělesňuje Janet Prokešová. O té jsem ještě několik dní po představení nevěděla najisto, co si mám myslet. Měla oranžové tričko s nezapnutými modrými kšandami, červené kalhoty a zelené boty. A oranžový obličej se zipem místo úst. Celkově vzato je to dost podivné panoptikum, jako by kdosi smíchal horor s pohádkou.
Když se herci ze všech stran přiblíží k divákovi, nastane bezprostřední kontakt. Sedají si kolem, vedle nás a při svých dialozích se nám dívají na střídačku přímo do očí. Každý na takový kontakt reaguje trochu jinak. Někdo uhýbá. Já jsem tvrdošíjně hleděla dál přímo hercům do obličeje a vpíjela jsem se tak do hry mnohem více. V průběhu představení jsem nečinila vůbec žádné závěry, žádná rozhodnutí o tom, kdo je zlý, kdo hodný, kdo je čí přítel, případně koho společnost zavrhuje. Jde o město Ninive, o němž jsem dříve jakživa neslyšela, což je zvláštní, neboť jen pár dní poté jsem při čtení Stiega Larssona narazila na odkaz na královnu Semiramis (jejíž zahrady byly jedním ze sedmi divů světa), která vládla v Ninive. Přiznám se, že do té doby jsem myslela, že je to pouze konotace na nějaké starobylé židovské, či jiné město. Nicméně Ninive – dle historie – skutečně existovalo, po otevření Wikipedie jsem se dověděla, že: „Ninive bylo hlavní město Asýrie. O pověst tohoto města se zasloužili antičtí autoři, kteří jej umísťovali mezi řeky Tigris a Velký Záb. Kniha Jonášova ho popisuje jako velké město, kterým se muselo procházet tři dny. Přesnou polohu města se pokusil určit ve 12. století španělský cestovatel Benjamin z Toleda, který jej umístil na východní břeh řeky Tigris.". Zpět k představení. Tedy v Ninive se rozšířila fáma, že padne z důvodu příliš mnoha nečistot, jimiž toto město oplývá. Každý na to reaguje jinak. Někdo se ospravedlňuje. Někdo se kaje. Jiný je odsuzován, protože jedna ze základních lidských vlastností je hledat vinu v druhých co nejdéle mohu, jen abych nemusel hledat sám v sobě – kvůli takovým evidentním hříšníkům, jako jsou lehké ženy, lakomci, nebo lajdáci určitě byla věštba vyslovena. Někteří se chtějí očistit duševně, jiní řeší tělesnou očistu. A právě kvůli nedostatečné hygieně na Ninive přijde mor. Musím říct, že příchod moru byla jedna z nejpůsobivějších scén, jaké jsem snad kdy vůbec viděla. Právě díky náladě a podmínkám, které D´EPOG od začátku nastavil. Scéně předcházely patálie s myšmi – které jsou zde znázorněny starými myšmi počítačovými. Občané Ninive byli příliš lakomí a příliš pyšní, než aby přiznali, že potřebují krysaře a proto se jim hlodavci rozlezli po městě. A pak již přijde ona scéna. Radim Brychta stojí nalevo od nás a hovoří, přičemž zbytek se seskupil napravo od nás. Sledujeme Radima. Zatímco hovoří, rozlehne se po bazéně naprosté ticho a najednou – pozastavím se – vážně mu teče krev z úst? Když se na něj zadívám pozorněji, zjistím, že skutečně ano. Téměř současně jsme otočili hlavy na druhou stranu a vidíme dost morbidní obraz čtyř nehnutě stojících lidí, kterým pomaloučku teče z úst po bradě krev. Tohle mě naprosto fascinovalo. Nejsem typ člověka, který si zakrývá oči, když se na scéně/ na plátně Leonidas zasekává mečem někomu do hlavy, ale při téhle scéně – ač byla ve skutečnosti vcelku krátká – mi skutečně běhal mráz po zádech. Ve fascinaci mě ještě utvrdil Brychtův až nelidský výkřik „Mor!". Myslím, že nikdy předtím jsem neměla tak doširoka otevřené oči. Řekla bych tedy, že atmosféra nebyla vytvořena jednorázovou šokující skutečností, nějakým výstřelem, dynamickou změnou a podobně. Ta neopakovatelná atmosféra byla vytvořena mnoho minut předem činností herců, byla to skládačka naprosto precizně do sebe zapadajících maličkostí, které přiměly diváka vstát na místě a sednout si na zem, aby lépe viděl (kdo z nás to v jiném divadle udělá?). A to mě na tom právě tak fascinovalo, to bylo právě to, co se může stát asi jenom v inscenaci divadla D´EPOG. Děj nijak nespěje k tomu, abychom podvědomě čekali nějakou akci, nějaký zvrat, něco tak drsného, jako krvácení všech herců na „jevišti". Děj se valí, transformuje, skáče, jako voda v bazéně dole pod námi a nikdy nemůžete úplně přesně čekat, co odkud přijde. Všechno tohle dohromady umocnilo do maxima sílu okamžiku nákazy.
A od toho momentu bylo (samozřejmě až zpětně) jasné, že nikdo nepřežije. Jeden po druhém postupně obnažili různými způsoby svoji duši – naprosto zbytečně (Zdeněk Polák to vzal skutečně doslova). Zde bych se také ještě pozastavila, protože se dostávám k něčemu, co mi běželo hlavou hned po skončení představení, tedy něco jako první dojem. Když se na jevišti začnou odhalovat herci, bývám z toho nervózní. Zatím nikdy se nestalo, že bych viděla na jevišti více či méně nahoty, aniž by mě to vyvedlo z míry, neodstrčilo mě to malinko jiným směrem, než jakým se ubírala atmosféra představení. Ne tak v Ninivei. Trvalo mi několik vteřin, než mi došlo, že se právě dívám na holý zadek. A po představení jsem si uvědomila, že ta absolutní fyzická i duševní souhra herců D´EPOGU je nakažlivá. Stanete se jejich součástí, už nepovažujete za zvláštní, že je Veronika Fejfarová oděna pouze v igelit a béžové kalhotky a absolutně s vámi nehne pohled na odhalenou zadní část těla. Nahota najednou není urážlivá. Uvědomila jsem si, že režisérka a herci nenásilně posunuli moji hranici únosnosti toho, co vidím na scéně opět tím stejným pozvolným způsobem, jakým nechali vygradovat pocit mrazení v zádech z „morové scény". Také v tom sehrál jistě roli fakt, že zde nebylo žádné „jevištní" osvětlení, prostor hlediště splýval s prostorem jeviště a světla bylo všude stejně. Proto jsem měla pocit, že je klidně možné, že v dalším okamžiku se vrhnou na nás s tím stejným šílenstvím v očích, se kterým útočili na sebe navzájem. Anebo že mi začne téct krev z úst.
Trošinku čekáte, že je všechny skutečně zabije ta nemoc, nebo jiný Boží soud. Ostatně po celou dobu Janet prohlašuje, že za x dní Ninive vyvráceno bude, přičemž počet dní se samozřejmě snižuje. Způsobů, jak mohou zemřít, je spousta. (Třeba je krysař mohl nechat popadat ze skály do moře.) A proto mě svým způsobem překvapilo, že nakonec všichni zahynou navzájem svýma vlastníma rukama. Bohužel, kvůli tomu, že jsem si, jako obvykle, potřebovala nechat inscenaci D´EPOGu projít hlavou, pozapomněla jsem nejspíš důležité detaily. Ale vím, že poslední přeživší zavraždila postava Janet fénem – pistolí, který po tom všem obrátila proti sobě a navzdory očekávání prostě zapnula fén a s příjemným výrazem v obličeji si foukala na hlavu. Naprosto obyčejný důvěrně známý zvuk fénu mi v tu chvíli připadal jako to nejšílenější, co jsem mohla v tom tichu slyšet. Měla jsem i kvůli kontextu dojem, že Janet právě měla zastat „funkci Boha" v plenění Ninive. Anebo – a to mi otevírá další rozměr, a vysvětluje třetí větu v podnázvu Ninivei – se jedná o člověka, věřícího fanatika s posláním vyhladit zrádce víry. „Přeludování o čistkách." Nevěříte dost dobře ve vašeho Boha? Pak si zasloužíte smrt. Slyšeli jsme o falešných prorocích a o fanatických vrazích, motivovaných náboženským extremismem. Proto mohla Janetina postava být Bůh, či mít pocit, že je Bohem a že má právo naložit s osudem hříšníků po svém a vybít je. Což se jí povedlo na výbornou. Ninive skutečně padlo do posledního Žida.
Úplně na závěr napravo od nás vylétne cosi do vzduchu a s tichým žbluňknutím to zmizí pod hladinou. Voda se rozčeří. Všichni se díváme na soustředné kruhy valící se po hladině. Přiznám se, že jsem skoro napůl čekala, že se uprostřed bazénu objeví některý z herců a dojde ke břehu. Jinými slovy – nic mi už nepřipadalo nemožné. Byla jsem naprosto spokojená s využitím prostoru plaveckého bazénu. Doneslo se mi, že někomu připadalo, že nebyly využity na maximum. S tím se neztotožňuji, protože mám pocit, že tomu bylo učiněno zadost právě oním „žbluňknutím". Jakýmsi způsobem mě to přivedlo k myšlence, že i když padnou celá města, vlny na hladině se budou tvořit dál. Takže jinými slovy, nic se nestalo. Ty vlny, způsobené plavci, které tam byly, když jsme usedli, tam byly i na konci. Kruh se uzavřel. Ninive posloužilo světu jako příklad, co se stane, když lidé zajdou moc daleko. Ale je to už tak dávno, že na to všichni zapomněli. Špína je všude znova a zanedlouho zůstanou zase jen kruhy na hladině. Vlastně to pro mě je jakási alegorie na pozemské „pachtění". Stále vidíme jen to naše málo, pro co žijeme každý den. Připadá nám, že je důležité rozčilovat se, zrovna teď a zrovna pro tento problém, či pro tohoto člověka. Ale svět je tak velký, že v poměru s ním jsou tyto „starosti" absolutní nic. Zde to je zdůrazněno právě tím, že téměř celá inscenace se odehrává na malé části plaveckého bazénu. To je město Ninive. A po smrti všech postav si opět uvědomíme, že je budova obrovská. Jakoby někdo propíchl bublinu, která byla kolem nás, a my si uvědomili, že jsme zemřeli zároveň s postavami a prozřeli jsme velikost světa, který tu byl celou dobu a který jsme my pouze neviděli. A taky si pomalu uvědomujeme, že je nám vlastně vedro.
Ninivea není představení. Ninivea je zážitek. Výlet do centra dění.
Markéta Břundová
