cesty/poutě

Držitel loňské Pocty festivalu v kategorii objev roku – brněnské Divadlo D’EPOG prokázalo za dobu svého působení, že žádné téma ani prostor mu nejsou omezením. V rámci festivalu …příští vlna/next wave… uvedlo první dva díly svého projektu Cesty/Poutě.

První část projektu Cesty/Poutě v režii Evy Rysové nahlíží na každého jednotlivce, ať už se jedná o aktéra, nebo o diváka, jako na poutníka, člověka s domovem za zády a cílem před sebou. Z anonymní osoby činí její cesta centrum veškeré pozornosti. Budování dialogu mezi hercem a divákem stojí na náhodném setkání během dvou odlišných poutí.

Diváci se třemi postavami, které mohou být jak rodinou, tak náhodnými známostmi, sdílí nejprve dlouhý stůl, jenž je později rozdělen po hospodském vzoru na několik menších. V koláži textů, jejímž autorem je Ondřej Novotný, jasně převládají texty biblické, mezi nimiž se sem tam objeví jak Baudelaire, tak praktický návod pro dlouhé pěší putování. Především ale text tvoří krátká moudra, která se šíří ústně – ať už mezi nomády, nebo spolucestujícími v letadle. Před zraky diváků tak vzniká množství navzájem propojených nápaditých etud, ve kterých se vybavení poutníků mění v symboly, které si postavy předávají dál. Není ale cesty bez trní a toto trní občas pocítí i sám divák. Například, když se převrhávají roznášené horké čaje, nebo když následkem gestikulace herečky skončí šlehačka někomu ve vlasech. Některé z těchto „útoků“ na diváka jsou účelné, jiné vznikají pasivně, ale nikoli jako chyba.

Kamenem úrazu u takovýchto divadelních konceptů se může snadno stát herectví. To ovšem není případ D’EPOGu. Všichni tři herci jsou naprosto přesní, ať už se jedná o komunikaci s divákem, o hlasové proměny, nebo o záměny aktivních a pasivních pozic mezi postavami. Problém u nich však může nastat právě při zmiňovaných pasivních nehodách. Zatímco Radim Brychta je schopen v rámci role zašpinit diváka a nevěnovat tomu větší pozornost, z Paulíny Labudové a Vojtěcha Johaníka v takovéto situaci vypadne tlumené:„Pardon.“.

První část D’EPOGovských Cest/Poutí příliš nepracuje se samotným cílem, vystačí si s vědomím, že tam někde je. Dokazuje, že spiritualitu pouti lze objevovat různorodými prostředky, ať už se jedná o kulturu, náboženství, nebo pohled z okénka letadla uprostřed noci.

 Otto Linhart, Divadelní noviny - Blog, Bez srdce..? č.2, 5.10.2012